Die digitale Landesbibliothek Oberösterreich

nasim clenum a ukázai jsem jim dosly dopis. A tu 
byl ihned rámus. Nëkteri nevzdëlanci mi vytykali, ze 
elici vytvoriti novy konkordát a ze jednám o své vuli. 
Odpovëdël jsem jim, ze s nimi úplne souhlasím a ze 
by to bylo absurdní, aby mei nëkdo z malínského 
okrsku V Jenikovë ohlásky a ze jsem se také tázal jen 
pro jistotu. Místodrzitelství odvolalo jiz po dvou më- 
síeích své narízení, ale neprátelství zûstalo, proto 
jsem oznámil pisemnë na cerné desee, ze se vzdávám 
úradu. O hosana-rabba mêla se pak konati volba sta- 
rosty, musím vsak predem zaznamenati událost, která 
patri k véci: Pan Morie Markus z Kutné Hory byl 
jiz V r. 1874 zvolen pokladníkem a zastával tuto funkei 
asi rok. Pak mi odevzdal pokladnu a knihy se schod- 
kem 33 zl. Prednesl jsem vëc obéi a naléhal jsem, 
aby nëkdo prevzal tento úrad. Tak se stai Albert 
Markus pokladníkem. Jestë neuplynul ani rok, pri- 
nesl knihy do chrámu a prohlásil, ze nemuze byti 
déle pokladníkem. A tu nechtël nikdo tuto funkei pre- 
vziti. Nëkteri balbatim vsak pravili: „Pane Steinere, 
vy mate nejménë práce a vy to nejlépe zastanete, ne- 
elicerne nikolio jiného.44 Dal jsem si tedy fici a prevzal 
jsem pokladnu s 5 zi. a vedi jsem ji dále. 
26. února 1877 pozádal jsem p. Bernarda Maye jako 
kontrolora, aby mne navstívil, abyehom se poradili o 
prispëvcich a o platech za sedadla. Prisel a my dva 
jsme vsecko ujednali. Nato jsem mu odevzdal po¬ 
kladnu, aby ji zkontroloval, coz také ucinil a podepsal. 
V zárí vzkázal jsem p. Mayovi, ze ho tentokráte na- 
vstívím já, abyehom dali vse do porádku. I ucinil jsem 
tak a dohodli jsme se o prispëvcich a sedadlech. Pak 
jsem ho pozádal, aby zkontroloval pokladnu, avsak 
on odpovëdël: „Vy vedete vsecko vzornë, jaká pak 
kontrola je potrebí.44 Navrhl jsem, ze tam nechám 
knihy, aby je mohl prohlédnouti, aie on nechtël, aby 
tam knihy zustaly. 
0 hosana-rabba pravil jeden kórach, proepak ne- 
byl, jak je to zvykem, predlozen rozpoëet. Odpovëdël 
jsem mu, ze jsem byl ve St. Kolinë u pana Maye, ze 
jsem mu ukázai knihy, ze jsem je chtël tam nechati 
a dovolával jsem se jeho svëdectvi. Tu pravil onen 
zbozny muz: „Jaká je to kontrola, kdyz nemám 
alespoñ 14 dní knihy u sebe!44 Namital jsem: „Vzdyt' 
jsem vám tam prece chtël knihy nechati, aie vy jste 
nechtël, copak jsem mohl dëlati?44 I bylo krátee uci- 
nëno usneseni, ze bude se konati volba starosty a po- 
ldadnika. Nechtël jsem jiz volbu prijmouti a od 
28. zárí do dneska 5. listopadu nezastával jsem zádnou 
funkci a nechci byti déle starostou. 
Dnes 11. února 1878 pisi dodateenë, ze funguji 
dosud na venek jako starosta, ale mé srdee pláce, 
kdykoliv si vzpomenu, jak má obec se mnou nalozila. 
Byl bych jiz ùplnë vystoupil, ale byl by to jen hrebík 
do mé rakve. Já mám pomáhat niciti dílo, které stàio 
tolik slz! Vsak oni budou jednou litovat — tehdy 
bude vsak jiz pozdë. 
V r. 1878 dne 2. cervna provdal jsem svou nejmladsí 
deeru a tu je zvykem, ze kdo koná mile 4(>) nebo cha- 
sine47), je chiuv48), ale já jako starosta nemohu se 
sám k tore vyvolati, ale nikoho z obce nenapadlo, aby 
tak ucinil. 
Kvitanci od pana Friedländra na 1000 zl. obdrzel 
jsem od notáre a zaslal jsem ji pokladníkovi panu 
Schickovi. 
Dnes na sklonku svého predstavenství musím jestë 
zaznamenati toto: Pan Stein a jeho manzelka ze sedie- 
kého pivovaru darovali malínské synagoze neobyëejnë 
krásny a drahocenny porauches, zacez mají dostati 
ctyrikráte d,o roka pri hazkoras nesomaus zvlástní 
misebérach. 
1879. Resignoval jsem na své starostenství. Obec 
nechtëla k tomu svûj souillas dáti. Konám dále svou 
povinnost jako cien. Poznamenávám jestë, ze jsme 
obdrzeli od ministerstva z Vidnë krásny prípis a deset 
losu, které jsem vsecky mezi pány ëleny rozprodal. 
14. brezna 1879 slozil jsem nadobro svuj cestny 
úrad a oznámil jsem to pisemnë slavnému hejtmanství 
a také obei. Podnët k tomu dal tentokráte pan po- 
kladník, ktery chtël proti mé vuli upomínati tri kutno- 
horské pány o nediórim 4!J), které jiz dávno zaplatili, 
dokud jsem byl jestë já pokladníkem, ale on tvrdil, 
ze tento príjem není nikde v knihách zaznamenán. 
Myslil snad, ze já jsem podrzel peníze pro sebe. Vzkᬠ
zal jsem ihned pro knihy do Nov. Dvoru, ale knihy 
mi neposlali, nybrz vzkaz, ze je vse v nejlepsím po¬ 
rádku. 
Tot' prícina mé abdikace. Muj zaludek jest jiz prílis 
slaby, abych takové urázky snásel. Bohudíky, od- 
stupuji ve cti! 
Tato malínská kronika Wolf a Steinera byla nalezena 
pfed pëti lety, kdiyz byl malínsky chrám odevzdáván 
novému majiteli, malínskému Sokolu, ktery opustëny 
chrám koupil, aby z nëho sobë zrídil sokolovnu. Ve- 
liké „desatero", symbol synagogy, bylo bez pláce a 
nárku sñato a nahrazeno symbolem, hlásajícím: „Paze 
tuz, vlasti sluz!" Kde drive volali zbozní Zidé: „Jak 
krásné jsou stany Tvé, Jakube!" zaznívají dnes povely 
sokolskych nácelníku a nàëelnic. Tak se mëni easy. 
Tato kronika jest sepsána nëmecky a jest psána 
hebrejskymi písmeny, jak ríkáváme jüdisch-deutsch. 
Autorem jejím jest Wolf Steiner, prosty jednoduchy 
venkovsky obchodnik, ktery mël jestë znacné hebrej- 
ské vzdëlâni. Sepsal ji „lezikoraun44 na památku pro 
budoucí pokolení, proto se nedopoustím zádné in- 
diskretnosti, jestlize jeho záznamy predkládám sirsí 
verejnosti. Ciním tak proto, ze nám tyto staré zprávy 
podávají jasny obraz zivota nasich oteu, kterí zili roz- 
trouseni a rozptyleni po vsech blízkych i vzdálenych 
vesnicích a samotách, meli malé obchudky doma a 
zaopatrovali místnímu obyvatelstvu vse, co kdo po- 
treboval. Jim byl chrám vsím. V nëm se nescházeli 
jen, aby se zboznë pomodlili, ale také, aby se sesli, 
aby si svá srdee navzájem obnazili, aby se dovëdëli, 
co jest ve svëtë nového a na ëem by se dalo nëco \ y- 
dëlati. Muzi pricházeli sobotu co sobo tu a nezûstali 
doma ani za nejvëtsi nepohody. Mnozí mëli hodnë 
daleko a musili jíti celou hodinu, ano i vice, ale to 
jim navadilo, vzdiyt' nemohli chrámu postrádati. Cely 
tyden zili také v ponízení. Se vsech stran slyseli jen 
nevlídná slova a nadávky, ale v sobotu se povznesli 
a byli st'astni, kdyz molili predstoupiti pred toru a 
hlasitë velebiti „Boba, ktery nás vyvolil ze vsech 
národu a vëcny zivot vstípil v nás44. A tohoto opojeni 
bylo jim potrebi, aby molili preslechnouti vsecky po- 
hany, které byly jejich kazdodennim ùdëlem. Hure 
na torn byly jejich manzelky, které pricházely jenom 
o velkych svátcích do chrámu, ale cely jejich zivot 
byl vlastnë jedinou bohosluzbou. Mnohá z nich.se po- 
stavila v sobotu, kdyz muz odesel do chrámu, k oknu 
s modlitební knihou v ruce a prezpivala si hlasitë 
vsecky sobotni modlitby od zacátku az do konce. Co 
se ve svëtë dëje, dovídaly se od svych muzu. 
Za takovych obtízí jako chrám malínsky vznikaly 
vsecky ostatní chrámy v Cechách. Místní Zidé vëno- 
vali na në, co jen mohli, a jezto to nestacilo, sii do 
svëta prosit. Malínstí obrátili se do Prahy, do Jihlavy, 
do Vidnë a kdo vi kam jestë, aby dostavëli svûj stá- 
nek ke cti a slàvë bozí. Jak hluboká a jak obëtava 
byla jejich zboznost! Proto je mi uprimnë lito, ze 
tyto za nejvëtsich obëti vybudované chrámy stojí dnes 
opustëny anebo precházejí v ruce jinych majitelû. 
Chrám malínsky splnil své poslání ùplnë. Jestë za 
Kutná Horn 6 
332 
Kattenberg 6